Opuštěná místa mne fascinují celý život, vzpomínám si, že můj otec mne na tato místa bral s sebou a tak jsem asi již ve velmi útlém věku byl infikován virem někdy nazývaným ”The Urban Exploration”.

Vzpomínám si také, že po odchodu sovětských vojsk v roce 1969, /mnozí z nich v naší zemi ještě více jak 20 let zůstali/ jsem spolu s mým tatínkem několik jejich opušťených lesních táborů navštívil. Bylo mi tenkrát 5 let a začínal jsem se v již v té době na jisté věci vyptávat a to někdy i docela důrazně. Musím říci, že mi můj otec celou věc docela dobře vysvětlil, ikdyž už tenkrát musel velmi dobře vědět, že děti toho mohou na veřejnosti mnoho vyzradit. Za osobní názory, či za názory na pravdu byly v té době opravdu velmi vysoké tresty. Někdy si říkám, že je tomu tak dodnes.

Začal jsem s fotografováním někdy v 15 ti letech a ano, byly to opuštěné a zarůstající hřbitovy, s nimi jsem začínal a fotím je dodnes…nejen hřbitovy, ale i opuštěné nemocnice, psychiatrické léčebny, věznice, vojenské základny, kláštery, kostely, zábavní parky… po shlédnutí filmu ”Stalker” Andreje Tarkowského se tato vášeň ještě umocnila, nemohl jsem být opuštěnými místy již více nadšen. /Tento film je audiovizuální básní, či ódou všem opuštěným atmosférám./

V těchto bohem i lidmi zapomenutých oblastech žije spousta –někdy i vzácných-živočichů, kterým je zde dobře, neboť nejsou nikým pronásledováni. Vegetace, kterou tato místa zarůstají je nespoutaná a je i tak nějak jakoby svobodnější.

Musím tolika slovy dodat, že i já se cítím v těchto místech svobodněji než kdekoliv jinde a vím co říkám. Přeji vám všem příjemné chvíle při prohlížení mých fotografií!

Vše dobré vám všem,

Tomáš Svoboda, fotograf